Klub skalničkářů Praha

english česky

Suvenýry z Japonska - ukázka z čísla 4/2009

Zkušený děčínský pěstitel Josef Šlégl popisuje své mnohé japonské hajničky.

Ilustrace

Japonsko je pro mne jedna z nejexotičtějších zemí. Je velmi daleko, ať už letíte na východ nebo na západ a její kultura má pro mě tajemný nádech. A protože nikdy Japonsko neuvidím, rád zařazuji do své zahrady japonské květiny.

První byla asi prvosenka Primula japonica. Tuto nenáročnou, etážovou krasavici, většinou se třemi či čtyřmi přesleny květů zná snad každý skalničkář. Barva jejích květů přechází od bílé přes růžovou do tmavě purpurově rudé. Kvete ve druhé polovině května a na podzim vytváří velkou růžici jazykových listů. Na jaře pozdě raší

z obnovovacího pupenu ukrytého těsně v úrovni půdy. Sama se bohatě vysévá, a když necháte místo kolem ní neopracované, určitě se budete v příštím roce potýkat se stovkami semenáčků. Prvosenka japonská ale není žádná skalnička, naopak potřebuje vlhké, polostinné až stinné místo. Je to ideální rostlina na okraj rybníčku nebo močálu.

Ani další japonskou prvosenku nemohu do skalky doporučit. Vždyť prvosenka Primula sieboldii je v květu vysoká 25 cm a vytváří velkou růžici dlouze řapíkatých okrouhlých listů.

Vykvétá uprostřed května a u mě na zahradě kvete v červené, růžové a bílé barvě. Má velké květy- plochá koruna může mít v průměru i přes 3 cm. Brzy po odkvětu zatahuje, ztratí listy a na jaře vyraší z podzemního výhonku. V době květu je určitě krásná, ale u nás není příliš oblíbená. V Japonsku je to ale skoro národní květina. Pěstuje se v široké škále barev i tvarů květů. Květy mohou být ploché, zvonkovité, hvězdovité, kulovité s okvětními lístky zubatými, úzkými, širokými, se zářezy, roztřepenými, zvlněnými nebo rovnými. Celkem je víc než 200 pojmenovaných kultivarů a mnoho dalších forem. Pro další rozvoj se nově vypěstované druhy „Sakurasoh“ dávají jako dárek na Den chlapců (5. května). Předloni jsem získal semena kultivaru ‘Geisha’ a loni mi prvně vykvetla.

Prvosenka Primula kisoana může být zapojena do bližšího okruhu skalky. Bude jí vyhovovat místo mezi kameny s vlhkou humózní zeminou. Na podobném stanovišti může růst i pod stromy nebo v trávníku. Podobně jako Primula sieboldii patří do sekce Cortusoides. Má růžici okrouhlých listů s pěti laloky a kolem 15 cm vysoký stonek

s hlávkou až 12 převislých, purpurově červených květů. Může se množit semeny nebo dělením přízemních výhonků. Po odkvětu nezatahuje a zůstává zelená do podzimu.

Také arisaemy nejsou rostliny do skalky, i když právě skalničkáři se zasloužili o jejich široké zastoupení v zahradách. Z velkého počtu druhů rostoucích
v Japonsku se ke mně dostaly dvě.

Arisaema japonica (syn. A. seratom) je vysoká i přes 30 cm a z úžlabí dvou krátce řapíkatých pětidílných listů vyrůstá toulec tmavě purpurově zbarvený se světlými pruhy. Rostlina se v květnu tlačí ze země, v druhé polovině května vykvétá a v létě zatahuje. Arisaema tashiroi je vyšší, dorůstá i přes 40 cm a z úžlabí dvou řapíkatých devítidílných listů vyrůstá lodyha s toulcem, který je bíle-zeleno purpurově pruhovaný. Z japonských druhů bych chtěl ještě získat Arisaema ringens, nějakou formu vysoké A. yamatense a hlavně jednu z nejkrásnějších - A. sikokianum.

Také Kirensgechoma palmatum není žádná drobnička. Je to polokeř vysoký do 450 cm a je to vhodný druh do pozadí skalky s pozdním kvetením v podzimním slunci. Silné lodyhy raší z mohutného oddenku, jsou oděny jakoby javorovými listy a postupně na nich vykvétají žluté, až 5 cm dlouhé zvonkovité květy. Aby mladé výhonky nepoškodil mráz, je lépe rostlinu na zimu přikrýt chvojím. Tím se oddálí rašení.

Japonské zvonky mají většinou botanické jméno Adenophora. Během let jsem se snažil dostat některý z nich do zahrady. Nikde jsem o nich neobjevil řádnou literaturu, a tak jsem vyséval druhy, které byly dostupné. První z nich byl Adenophora bulleyana. Ze semene vyrostla rostlina vysoká kolem 70 cm, celkově podobná našemu domácímu zvonku Campanula bononiensis. V horní polovině vykvétalo množství modrých převislých zvonků. Během let rostlina vytvořila trs z asi dvaceti lodyh, a kdyby ji jednou z jara zcela nesežrali plžáci, určitě by koncem jara opět vykvetla. Zkoušel jsem ještě další druhy, ale bylo velmi obtížné je ochránit před slimáky. Druh Adenophora takedae jsem proto nedopěstoval do květu. A. confusa byl drobnější druh vysoký do 40 cm a jeho lodyhy se graciesně ohýbaly pod tíhou květů. Květy byly modré, kolem 15 mm dlouhé, 8 mm široké a zvlášť pěkného tvaru. Tento druh asi slimákům nechutnal, ale zahubil mi ho sousední kakost Geranium pyrenaicum. Nyní mám na zahradě pouze druh Adenophora tashiroi, rovněž až 50 cm vysoký zvonek. Údajně je mezi těmito japonskými zvonky i druh vhodný pro skalku, ale jeho semena jsem dosud nezískal.

V roce 2007 jsem dostal z americké výměny semen semena druhu Campanula punctata var. hondoensis, která sbírala paní Tabuchi Saiya na hoře Mt. Fuji ve výši 1400 m. Výška rostliny měla být 8 až 15 cm. Semena dobře vyklíčila a brzy byly kontejnery zaplněné vitálními rostlinami. Již koncem června jsem jednu rostlinu vysadil na plně osluněné místo zvýšeného záhonu. Koncem léta jsem zjistil, že se rostlina bohatě rozrostla podzemními výběžky. Příští rok zvonek vykvetl velkými, růžově purpurovými květy, ale ne na lodyhách vysokých 15 cm, ale na lodyhách vysokých přes 30 cm. Velké květy jsou přes 5 cm dlouhé a 3,5 cm široké, převislé a je jich několik na lodyze. Tedy opět žádný druh pro skalku.

Ale jsou tu dva pěkné japonské zvonky, které jsou pro skalku vynikající. Jsou to druhy Campanula chamissonis (syn. C. pilosa) a C. lasiocarpa. První jsem ve skalce pěstoval po mnoho let, ale pak přišli plžáci a o zvonek mě připravili. V loňském roce jsem
C. chamissonis vypěstoval ze semene a druh C. lasiocarpa jsem získal od přítele Vlasáka. Oba ale podlehly mimořádné invazi plžáků roku 2008. Budu se ale o ně znovu pokoušet.
Velmi rozšířený na skalkách je orlíček Aquilegia flabellata pocházející
z Japonska a Kurilských ostrovů. Já pěstuji formu A. f. ‘Nana Alba’, která má čistě bílé květy, je vysoká až 25 cm a má krásné šedozelené listy. Také pěstuji jen 15 cm vysokou varietu A. f. v. pumila, s růžovými květy. Oba tyto orlíčky zdobí skalku nejen květy, ale i dekorativním olistěním.

Zdá se, že z Japonska k nám přicházejí hlavně stínomilné rostliny. Takové jsou i tricyrtisy (české jméno neznám). Tricyrtis hirta byl součástí mojí zahrady po dlouhá léta, ale nic netrvá věčně. Znovu tricyrtisy o mě vykvetly předloni. Tricyrtis puberula je čínský druh s přízemní růžicí široce kopinatých, purpurově skvrnitých, drsných listů, ze které vyrůstá jedna i více řídce olistěných lodyh. Lodyha dorůstá kolem 60 cm a v horní části se větví a nese množství žlutých květů, které jsou purpurově tečkované. Tento druh kvete již začátkem srpna a koncem září má zralá semena. Tricyrtis macropoda je nižší a pozdější. Růžice přízemních listů má subtilnější a lodyha dorůstá výšky asi 35 cm. Velké tmavě červené květy vyrůstají za lodyžními listy. Kvete v září a říjnu.

Květy tricyrtisů mají mimořádně krásný tvar a je dobře vysadit rostlinu na stinné místo, kde může být pozorována zblízka. Já jsem svoji skupinu tricyrtisů rozšířil o další druhy z výsevu. Měl by vykvést Tricyrtis macropoda s bílými květy a znovu T. hirta.
Kosatce Iris tectorum pochází z jihozápadu Číny, ale v Japonsku byly hojně pěstovány, když byly často vysazovány na ploché střechy. Je to rostlina se širokými mečovitými listy, které vyrůstají brzy na jaře a jsou ozdobné až do pozdního podzimu. Protože raší velmi brzy, poškozují je často slimáčci. Květy jsou jasně lila modré s bělomodrým kartáčkem. Pěstuji také čistě bílou formu ‘Alba’. Semena jsou často ve výměnách nabízena a semenáčky často již druhým rokem vykvetou.

Dvakrát jsem se neúspěšně pokoušel vypěstovat jednu z nejžádanějších rostlin pro stinnou zahradu- Glaucidium palmatum. Je to japonský endemit s plochým hvězdicovitým listem a hedvábným levandulově růžovým květem. Dva roky jsem kontejnery se semenáčky přezimoval ve sklepě, třetím rokem jsem je vysadil do zahrady a čtvrtým rokem jsem je již neměl. Glaucidium je velmi choulostivé na mráz a u nás se může pěstovat jen za mimořádných způsobů ochrany proti mrazu.

Před lety jsem získal jiný japonský druh pro stinnou zahradu a to hlaváček Adonis amurensis. Je žádaný pro své brzké jarní kvetení. Proti našim světlomilným hlaváčkům je to vyloženě stínomilná efemérní rostlina, která kvete již v únoru a vegetuje do konce května, kdy zatahuje do podzemního oddenku. V přírodě roste mimo Japonsko v Číně, Koreji a ve východní Sibiři. Žluté květy jsou až 4 cm velké a kvetou nízko při zemi. Po odkvětu vyrůstá až 25 cm dlouhá lodyha s dělenými lodyžními listy. Moje rostlina je neplodný kultivar, nevytváří semena. V Japonsku byl hlaváček několik staletí šlechtěn a jsou tam k dispozici rostliny s květy oranžovými, zelenými, bílými a i plnokvěté kultivary. Jsou to dárkové rostliny k Novému roku. Neplodný hlaváček se snadno množí dělením. Začátkem podzimu jsou na podzemním oddenku vytvořena poupata a to je právě čas, kdy je třeba provádět dělení.

Celou rostlinu rýčem vyryjeme, opatrně oklepeme zeminu a oddenek rozlámeme na jednotlivé díly s poupětem. Po ošetření lomu - třeba dřevěněným popelem- sázíme jednotlivé části do kontejnerů nebo na nové místo. Na jaře vykvetou.

Japonsko je hornatá země s nejvyššími vrcholky nad 3000 m. Je to ale ostrovní země obklopená oceánem a to má velký vliv na podnebí. V alpínských polohách proto roste řada vřesovištních rodů jako Andromeda, Arctostaphylos, Cassiope, Gaultheria, Ledum, Menziesia, Phyllodoce a Rhododendron. Většinu z nich je možné pěstovat v rašelinovém záhoně nebo v hlubokém pařeništi, ale u mě jejich pěstování nebylo úspěšné. Jediným zástupcem této čeledi (Ericaceae) je Rhododendron keiskei. Pěstuji jeho kultivar ‘Yaku Fairy’, který tvoří zcela plochý keř ozdobený skupinami jasně žlutých květů. Rh. camtschaticum je nejmenší z opadavých azalek. U mě několikrát vykvetl, ale nerozrůstal se a přísušky minulých let ho poslaly do nirvány.

Jsou tu ale dvě rostliny, které uspokojí každého skalničkáře. První z nich je rozchodník Sedum cauticolum. Je to japonský druh, rostoucí v humózních stěnových štěrbinách. Poléhavé lodyhy jsou dlouhé až 15 cm a olistěné jsou vstřícnými, masitými, kulatými, šedozelenými listy, které mají často purpurové skvrny. Kvete koncem léta tmavě červenými květy v květenství na konci lodyhy. Je to zcela nenáročná rostlina, jen trochu křehká. V Japonsku je nabízen v mnoha barevných formách a kultivarech. Před lety jsem pěstoval kultivar ‘Robustum’, jehož silnější lodyhy byly až 20 cm dlouhé. Rozchodník S. ewersii je kompaktní, sukulentní rostlina se zelenými listy. Druhou uspokojující rostlinou je Lysimachia japonica. Tato poléhavá drobnička je pro mě nejen připomínkou Japonska, ale i vzpomínkou na paní doktorku Lhotskou, která mi ji před lety darovala. Je to druh čeledi Primulaceae, ale prvosenku ani vzdáleně nepřipomíná. Nitkovité lodyhy nesou na krátkých stopkách drobné široce srdčité listy a z úžlabí listů vyrůstají na krátkých lodyžkách jednotlivé žluté květy. Moje rostlina má květy bílé, což odpovídá L. j. var. nivea. Lysimachia se rozrůstá jen velmi zvolna, ale během let zcela zaplní políčko mezi kameny. V přírodě roste mimo Japonska i v Číně a Malajsii. U nás je zcela otužilá. Vyhovuje jí polostín, spokojí se i se stínem.

Japonsko nikdy neuvidím, ale mám ho alespoň kousek na své zahradě.


2010-03-01 22:41:47
Vložil(a): Jan Beneš
TOPlist